OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„What are you talking about?
America isn´t going to be destroyed?
Never?
Rome was destroyed, Greece was destroyed,
Persia was destroyed, Spain was destroyed.
All great countries are destroyed.
Why not yours?
How much longer do you really think your own country will last?
Forever?"
(„Survivor Guilt”)
Předtím, než došlo k sepsání této recenze, jsem uvažoval, že sprostě vytrhám torza textů jednotlivých písní, přidám pouze bodové hodnocení a půjdu od toho. Jednoduše je nechám bez jakýchkoliv komentujících keců syrově působit, protože ti kdo mají rádi, nemohou po poslechu novinky začínat s hodnocením na laťce nižší než osm a počet bodů navíc bude jenom otázkou času a toho, jak moc jsou schopni se s letošním poselstvím kapely ztotožnit. Ostatním s rozumem v hrsti (a s vrabcem na střeše) vysvětlím stejně starou belu a rezolutně odmítající jedinci nejspíše nebudou vyhledávat chicagské kvarteto i nadále.
Kdo měl někdy možnost cestovat a nasát atmosféru středozápadu Spojených států, nekonečné lány ploché zemědělské krajiny, mezi nimiž se občas objevují budovatelské tabule se slogany typu „We feed the world“ a podobné perly, popřípadě mohl blíže poznat skutečný život zdejších obyvatelů-farmářů, tak toho nejdříve musí odrovnat neagresivní, ale o to více odzbrojující grafické provedení alba patřičně výmluvně nazvaného „Endgame“. Letos v září tomu bude deset let, co americká suverenita dostala šokující políček, ze kterého se doteď pořádně nesebrala a pokud budu hodně mírný, tak suše prohlásím, že tucet hodnocených písní je trpký soundtrack k uplynulé dekádě života světové supervelmoci. V podstatě by se dalo napsat, že zde prezentované úryvky textů (zbytek je bez skrupulí podobně výřečný) jenom podtrhují situaci: „Kam jsme to došli, když začínáme pochybovat sami o sobě a svých hodnotách“. Kdo by to byl řekl...
„The cowards preach from pedestals,
With words like courage and resolve
But what they meant was fuck them all
Cause freedom isn´t free”
(„Survivor Guilt”)
Troufám si tvrdit, že „Endgame“ se po hudební stránce podařil husarský kousek, jenž musí uspokojit jak skalní příznivce prvotní syrovější tvorby - přináší totiž podobný důraz, energii, přímost a i ostrost etapy zakončené na „Siren Song Of The Counter Culture“, ale nezapomíná ani na zvýšenou melodiku, chytlavost a přístupnost „The Sufferer & The Witness“ a zvláště pak téměř mainstreamového „Appeal To Reason”. Oba tábory fandů dostávají od jedničky do dvanáctky podklady pro živelnou koncertní zábavu a už teď i jednoho z kandidátů na desku roku. Sebevědomý a nadmíru chytlavě šlapající punkrockový středně rychlý masomlejn s bezchybnou produkcí, aranžemi a zvukem samozřejmě na výbornou nemá sklony k lacinému „No future“ lamentovaní a „Fuck off a (the) system“ kritice. Avšak protest a nasranost z kolekce přímo přetéká.
Bicí zkopávají na kolena, dupou vám na držku, basa fackuje, píchá jako šílený roj sebevražedných včel, kytary řežou, naříkají, sólují, hladí, stavějí vás do telemarku a zpět na nohy. Nade vším vládne suverénní McIlrathtův vokál se specifickým odstínem, jenž se nebojí skutečně zpívat a hojně měnit polohy, k čemuž mu sbory dopomáhají ostatní členové.
Album bez jakýchkoliv křečí přináší uvěřitelný druh pochmurné nálady, které se můžete až téměř dotknout. Citace jmen mladistvých obětí školních šikan a masakrů v písni „Make It Stop (September´s Children)” budiž mrazivým příkladem. Depresivní chmury, všudypřítomné obavy a pochyby jsou však v ten samý okamžik protrhávány pozitivním odhodláním a protestující kuráží do dalších duelů v ringu života a osudu, tak abyste mohli k vlastní úlevě svojí frustraci vyřvat, vyzpívat, vybrečet. Podřená naděje důrazně mává z hordy civilizačních sraček a křičí: „Já pořád vím, kdo jsem a já tu kurva umírám poslední!“
„That´s why we won´t back down, We won´t run and hide,
Yeah ‘cos these are the things that we can´t deny
I´m passing over you like a satellite, So catch me if I fall
That´s why we stick to your game plans and party lines,
But at night we´re conspiring by candlelight
We are the orphans of the American Dream, So shine your light on me”
(„Satellite”)
Poslouchejte s vědomím, že člověk sám sebe považuje za giganta, jenomže my jsme úplný hovna, vážení!
9,5 / 10
Tim McIlrath
- kytara, vokály
Joe Principe
- basa, doprovodné vokály
Brandon Barnes
- bicí, perkuse, doprovodné vokály
Zach Blair
- kytara, doprovodné vokály
1. Architects
2. Help Is On The Way
3. Make It Stop (September's Children)
4. Disparity By Design
5. Satellite
6. Midnight Hands
7. Survivor Guilt
8. Broken Mirrors
9. Wait For Me
10. A Gentlemen's Coup
11. This Is Letting Go
12. Endgame
Endgame (2011)
Appeal To Reason (2008)
The Sufferer & The Witness (2006)
Siren Song Of The Counter Culture (2004)
Revolutions Per Minute (2003)
The Unraveling (2001)
Vydáno: 2011
Vydavatel: DGC / Interscope
Stopáž: 46:05
Produkce: Bill Stevenson & Jason Livermore
Great!
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.